Můj příběh

Narodila jsem se jako kluk, ale už od začátku něco nebylo v pořádku. Já – dítě - jsem si hrálo zásadně na princezny a pokud to bylo jen možné, nosilo jsem sukýnky a šatičky a vůbec mi nevadilo (teda za mého raného dětství), že můj pindík koliduje s tím, za koho se považuji. Rodiče si říkali, že mně to přejde. Chyba – nepřešlo.

V pozdější době dětství jsem si uvědomovalo, že se něco stalo špatně, myslelo jsem si, že když budu opravdu moc moc chtít a modlit se, tak se jednoho krásného rána probudím jako děvčátko.

Další chyba, tentokrát moje. Krásné ráno se nekonalo :( Škoda, že to takhle nefunguje :) Pak jsem šlo do školy, nastala éra kalhot a očekávalo se ode mě, že budu kluk. Do svých patnácti let jsem bylo nýmand a pro šikanování vhodný outsider. Bylo jsem zmateno a neumělo jsem zapadnout do party.

Jenže… „Nemůže pršet věčně." (film „Vrána")

Abych se alespoň trochu zařadilo do kolektivu, dostalo jsem v patnácti na řidičák skupiny A/50 a tatínek mi pořídil fichtla-pionýra (kdo vyrůstal na vesnici, zná). A finta vyšla, samozřejmě za výrazného přispění mých dvou „brášků", tehdejších nejlepších kamarádů. Jakožto omotorovaný jedinec, jsem se těšilo určité úctě a bylo jsem posunuto na přední místa mužské/chlapecké vesnické hierarchie, s tím bylo však spojeno i určité chování, které mi absolutně chybělo. Pomohli bráškové: … „Jak to chodíš, či tak se chodí? Chodí se tak… cos to tam motal, to se tak neříká… když chceš říct Tohle, musíš to říct Takhle… jo a nauč se pořádně plivat, frajeřina je plivat do dálky mezerou mezi předníma zubama…", apod.

Po dvou letech takovýchto pouček a drilu, konstatovali, že už jsem dostatečně „chlap", jediné v čem jsem je zklamalo, bylo, že jsem se nikdy nenaučilo prát/útočit, ale sebeobrana mi šla, tak tu hořkou pilulku vlastního neúspěchu spolkli.

Abych zajistilo sobě a bráchům získané pozice v hierarchii, vyměnilo jsem (na sklonku mého 17 roku) „pionýra" za upravovanou „ČZ175". Aby nevznikly mýlky o pravé „hodnotě" nové motorky, uvedu ji slovy brášky: „Týýý vole, ta je jak mašina z cizího časáku!"

A pak byl klid. Až do 19 let jsem si žilo v pohodě, schované pod kryt nově vzniklé identity a s rolí kluka jsem se sžilo natolik, že se mi dokonce začalo líbit, být klukem. Jenže ani sklerotickou, roztržitou a přestárlou matku přírodu neoblafneš nadlouho. Nová identita s sebou nesla i svá rizika. Určitá „popularita a vyšší postavení" v mužské hierarchii vyvolává v „opačném" pohlaví přílišný zájem. Vyskytnul se zkrátka menší problémeček.

Už jsem bylo kluk a o holky nebyla nouze, jenže pro mne byly spíše kamarádky, se kterýma jsem rádo trávilo čas a povídalo si, a sexuální harašení mne opravdu nebralo. Tato informace se záhy rozšířila i do mužského světa a někteří příslušníci se začali obávat, jestli čirou náhodou nejsem – opatrně řečeno - z teplých krajin. Já mlčelo, bráchy to pobouřilo a byli naoko uraženi touto ničím nepodloženou zprávou.

Nicméně konala se pak tajná porada, při které jsem přiznalo, že mně holky nic neříkaj, ale že kluci se mně líbí. Bráchové chtěli mít jistotu a tak jsme šli všichni do gay-klubu. Výsledek byl pro ně uspokojivý – chtělo se mi zvracet a bylo to horší než jakýkoliv kontakt s holkama – já jsem však tenkrát bylo tím nejzmatenějším tvorečkem pod sluncem. Nedokázalo jsem přijít na to proč? Kdo jsem, když vím, kdo nejsem? Co jsem?

Korunu tomu všemu nasadilo mé prvé opravdové zamilování do „normálního" kluka. Teprve až když si má platonická láska našla děvče, jsem pochopilo, že naprosto regulérně žárlím, a že bych si přálo být na jejím místě, protože jedině na něm bych mohlo být šťastné.

Co je štěstí? Muška jenom zlatá…(netřeba představovat „Do hlubin študákovy duše")

Jo, ale tahle sedala na všechny, jenom ne na mně. Trvalo ještě rok než jsem si nahlas samo před sebou přiznalo, že něco není v pořádku a že něco s tím musím udělat, protože samo se to nevyřeší.

Tak jsem konalo a dokonalo jsem se až k paní sexuoložce, která to se mnou vzala za správný konec. Už jsem nebylo nadále TO/ONO, náhle tu bylo ono vysněné ráno a já jsem BYLA - spokojená a konečně klidná, protože už jsem si na nikoho nemusela hrát.

… A věci se začaly dít…(J. Werich – „František Nebojsa")

Pak už to jelo jako na drátkách… testy, hormony, „s pravdou ven", dívčí role, komise, operace… a tak dále, a tak dále.

Dodnes se u téhle doby ztrácím v čase, protože tolik věcí, vjemů, událostí, zkušeností, nástrah, karambolů, problémů, pokusů a zkoušek, kolik jsem zažila v pětiletce od jednadvaceti do šestadvaceti let, jsem nezažila za celý dlouhý život před tím. Nyní si už užívám zaslouženého klidu a pohody obyčejné ženy s velmi zajímavou minulostí.

Co dodat? Je fajn být klukem, ale ještě lepší je, když člověk může být sám sebou.