Dělám, co mohu, pro lidi se trápím.
Dělám, co mohu – kolik jich ještě ztratím ?
Dělám, co mohu, do roztrhání těla,
Duše v těle, by tělo své pojmout chtěla.
Trápím se pro lidi, kolik z nich mě rádo uvidí,
S jinačí - svou tváří.
Kolik jich ještě ztratím,
Kolik jich spatřím, těch pravých ?
Svět zachovává mě ve svých vnitřních poutech,
Svět zachovává mě, v svůj vnitřní čas.
Dělám, co mohu, abych byl zas svůj – dělám, co mohu stůj co stůj, pro sebe i pro druhé,
Abych nebyl špínou, jak nazývali andělé.
Jsem zde, abych pochopil,
Že ten, který sedí na prameni a mlčí jsem já.
Jsem zde, abych uvěřil, že co neskolí mě, mi větší sílu dá.
Jsem ten, který, když ztratí, třikrát vrátí ztracené,
Když tichou pěšinou, kde mé nohy spočinou – přizpůsobit se Vám snažil.
Tichou pěšinou, jít – jít dál a ukázat se po čase, co čas dal i vzal.
A ukázat se po čase, co mě včera se zítřkem spojilo a spojí,
Až vrátím se zpět, můj život a svět už bude jasnější a nebude dvojí.
Mějte mě rádi, takového jaký jsem byl,
Mějte mě rádi takového, jaký jsem se Vám v myslích ukotvil.
Nemějte rádi toho, který nebyl.
Nemějte mě rádi takového, jaký jsem nebyl.
Mějte mě rádi, ne na povrchu těla –vždyť já jsem uvnitř, a to co ze mě mluví jsou gesta a pózy mého těla,
Jak mě život s Vámi tvořil, mějte mě rádi, jaký jsem byl od nitra svého pravdivého,
NÉ tak, jak já se světu, dle vašich představ přizpůsobit snažil.
Nebylo v mých silách, tvořit masku s Vaší pomocí,
Co bylo zdrávo, vy nazvali nemocí,
Nebylo v mých silách, žít tak, jak svět mi káže,
Bez identity těla, bez své lidské tváře,
Uvnitř, to jsem já,
Nebylo v mých silách hrát si na ty dva.
Nebylo v mých silách žít tak, jak svět mi káže,
když tlačil mě ke zdi,
u které jsem nebyl sám, ale byli jsme tam dva.
Jeden mírný a ten druhý, šelma útočná.
Budete mě znát?
Já měl Vás tolik rád.