Krysy a panenky

ANTHONY HENMAN, anglo-brazilský antropolog, se už od poloviny sedmdesátých let zabývá sledováním vývoje mužské prostituce v téměř osmimiliónové přístavní metropoli. Díky dlouhodobému přátelství s mnoha transvestity, zvláště pak mužem s ženským jménem Shirley, se Henmanovi podařilo proniknout až do zákulisí intimních setkání, kam může jen velmi málo stálých klientů. Obyčejnému zákazníkovi či pouhému zvědavci zůstává uzavřeno na několik západů.

„Počkej chvilku," řekla Shirley a naklonila se blíž k zrcadlu, aby si poopravila make-up. „Každá dívka potřebuje, aby ji někdo chránil." Místností zněl její hluboký prsní hlas, mírně nakřáplý a ne příliš ženský. Shirley stáhla úzké rty a v jejich pevném sevření se zablýskal žiletka. Zrcadlo odrazilo její nebezpečně ostrý, zářivě platinový lesk. „Jak to děláš?" zajímal se Henman.

„To není těžké, ale musíš mít cvik," usmála se Shirley. Rozevřela ústa, zatáhla jazyk a jeho špičkou bezpečně zalovila v otvoru. Žiletka se posunula do vertikální polohy. „Vidíš, tak se nepodřežu." Špička jazyka, jak obratný hádek, opět zalovila uvnitř úst, až našla otvor uprostřed žiletky a vyplivla ji do dlaně. Než se Henman nadál, žiletka byla mezi ukazováčkem a prostředníčkem v hrozivé blízkosti tepny na Henmanově krku.

„A to je pro klienty, když nechtějí platit."

Pobavený úsměv, jímž reagovala na Henmanův nelíčený úděs, když si uvědomil, jak snadné je skončit s proříznutým hrdlem, vystřídalo zoufalství. Věděl, že je hrané, ale pohledu jejích očí musel každý věřit. „To je pro případ, že by mne chytili a nechtěli pustit."

Ostří žiletky bleskurychle proťalo vzdálenost mezi zápěstím a loktem. Henman strnul, neboť čekal, že vystříkne krev. Tak přesvědčivý byl pohyb, jímž Shirley naznačila, jak si dokáže přeříznout žíly.

Ti, před nimiž je Shirley schopna tak drastické obrany, jsou příslušníci civilní policie, dohlížející na morálku ve městě. Místo toho se však podílejí na nelegální zábavě, obchodu s drogami a další nezákonné činnosti.

Proto se jim říká „ratos", v doslovném překladu krysy. Ratos jsou neodmyslitelnými parazity celé saopaulské populace transvestitů. Pohrávají si s ní, jak je právě napadne. Vydírají ji, znásilňují, zavírají do vězení. Podle toho, jakou má příslušník ratos právě náladu, politické ambice či jaký může vytřískat kapitál z oběti své zvůle.

Šéf saopaulské policie se tím nikterak netají „Civilní policisté vždycky považovali transvestity za svůj soukromý zlatý důl a podle toho se k nim také chovali. Proto je prostituce největším zdrojem jejich příjmů."

Mnoho transvestitů, stejně jako to před okamžikem předvedla Shirley, tak přišlo na nejlepší způsob, jak se vyhnout nepříjemné noci na policejní stanici.

Zdi cely, postříkané krví z pořezaných rukou, jakmile za úlovkem zaklapne zámek, do té míry vyděsí každého bachaře, že svou oběť raději rychle vykopne na svobodu, než aby se vystavoval zodpovědnosti před nadřízenými, že zanedbal svou služební povinnost.

Taková nepříjemnost nepotkává transvestity kadý den. Musí však na ni být připraveni, když se nad mrakodrapy Sao Paula začne snášet soumrak a prvá světla nadcházející noci zažehnou zvláštní atmosféru tohoto podivného města.

Shirley konečně odvrátila od zrcadla svou tvář, jako správná žena ještě jednou zkontrolovala posledním pohledem svůj make- up, vzala Henmana jemně za ruku a vydali se do ulic vstříc prvnímu taxíku. Zastavil na prvé znamení.

„Nejste náhodou ten, co mne vez včera?" škádlí řidiče Shirley. Na vysvětlenou Henmanovi i taxikáři dodává: „Včera jsem byla s klientem a když jsme vlezli do vozu, tak ten taxikář to chtěl dělat ve třech." Shirley se nepřestává smát. Obratným pohybem ruky si upravuje mezi nohama zařízení, které je k tomu nezbytně třeba, protože Shirley není žena, ale ženě přizpůsobený muž.

Taxikář ovšem nemá podobné choutky jako jeho kolega minulé noci, což Shirley dobře ví. Všichni tři se však dobře baví a za několik minut je taxík na místě, kam Shirley s Henmanem směřují.

Je to široká třída, lemovaná palmami, za nimiž se rýsují majestátní vily boháčů.

Shirley s Henmanem míjejí skupinky „bonecas" , v brazilském slangu panenek, které po dvou, po třech i po čtyřech korzují či postávají v tmavých koutech pod příkrovy palem.

Panenky se houpou vyzývavě v bocích, slibně špulí rty, že by okamžitě mohly zaujmout prvé stránky pornografických časopisů a Henman, který očekával všechno možné, ubohou čtvrť s rozbitými chodníky, zlověstné houkání sirén policejních vozů, ulice nabité sex shopy a podezřelými individui, nevychází z údivu, že je v poklidné čtvrti zámožných lidí. Shirley vysvětluje, že tradiční red light district, „červená čtvrť ve středu města" je vlastně nebezpečná a moc se tam ani nevydělá, když není souhlas místní mafie, dovolující návštěvu dražších nočních podniků. Takové povolání, které se dá jen velmi těžko získat, ale zato snadno a rychle ztratit, znamená mnohem větší závislost, než na jakou jsou volně smýšlející transvestité ochotni přistoupit.

Naproti tomu v přepychových předměstských čtvrtích vůbec není nedostatek klientů a nepřítomnost organizované prostituce znamená, že kromě policie transvestitům téměř žádné nebezpečí nehrozí. Konečně i místa, na nichž se panenky obvykle shromažďují, v blízkosti neosvětlených parků či parkovišť automobilů, umožňují v případě policejního útoku rychlý a bezpečný únik. Proto si každá skupina své teritorium hlídá a proti nově příchozím neváhá použít ani obávané žiletky. Společná pokladna, z níž jsou podpláceni členové mravnostní policie, zajišťuje živnosti klid. Jedině tehdy, když policie nedostává podle jejího názoru tolik peněz, kolik si za poskytovanou „ochranu" zaslouží, nebo když začne působit rivalita mezi dvěma konkurenčními policejními útvary, dochází k nečekaným přepadům.

Protože policie ví, že transvestité běhají stejně rychle, jako každý jiný dvacetiletý kluk, když jde o jejich záchranu, nikdy nepoužívá výstražné sirény. Automobily se tiše přiblíží postranními ulicemi a až teprve, když některá skupinka postřehne hrozící nebezpečí, řidiči zostra šlápnou na plyn a vozy se bezohledně řítí za svými oběťmi. Skřípají brzdy, kvílí pneumatiky, ve vysokých obrátkách řvou motory. Bouchají dveře, zablýsknou se revolvery a panenky hystericky ječí jako skutečné ženy a prchají do bezpečí.

Tato teatrálnost skýtá důležitý klíč k přitažlivosti mužského transvestity. V mnoha směrech vysvětluje, proč jsou chlapi, přizpůsobení dívkám, tak úspěšnou náhražkou za ženské prostitutky, které většinou působí velmi znuděně, jak ostentativně projevují nezájem o svou práci.

Mužští transvestité projevují mnohem větší erotickou fantazii. Tento fakt nakonec převáží originální ženská ňadra a zadky, vystavované na všech nárožích. Náhražka „nafukovacího masa", používaného transvestity, oblečena do hedvábí, saténu a krajek, iluzi ženského těla dokonale vynahradí. Doplněná extravagantním účesem a vyzývavě nápadným make upem je jako stvořená pro brazilské ulice, které působí samy o sobě jako divadelní scéna, na níž se lidé nesvlékají jen tak pro nic za nic. Transvestita se se svou karikaturou ženství nevyjímá v uzavřených prostorách. Tam může působit jako vzrušující, nikoliv však šokující převtělení ženskosti, zatímco na veřejnosti se tato nadsázka automaticky projevuje jako exhibicionismus či narcisismus.

Nejen Shirley, ale i její kamarádky, umožnily Henmanovi, aby je mohl pozorovat v akci. Dokonce jim to dělalo dobře, když viděly, jak je pozoruje, soustředěně studuje jejich vystupování. A tak nenamítaly nic proti tomu, když se jedné noci objevil s přítelkyní fotografkou. Chovaly se k ní jako zhýčkaná hvězda pop music k příslušnici svého fan clubu. Je to pocit, který Henmanovi později potvrdila nejedna Angličanka ze středních vrstev, pro kterou transvestité také nebyli odporní, jak se obvykle soudí, ale naopak vzrušujícím způsobem krásní a zajímaví.

Je tedy docela dobře možné, že transvestité si nakonec najdou působiště i mezi ženami v domácnosti, nudícími se v předměstských vilkách, neboť od nich budou očekávat stejně dobré služby, jako až dosud od tradičních žigolů. Henman se v této domněnce dalším pozorováním jen utvrdil, když zjišťoval, že transvestité se přestávají chovat jako obvyklý předmět pouličního vtipkování. Například přestávali zakrývat zdobnými opasky či kryty znaky mužského pohlaví, rýsující se nápadně pod ženským oděvem, což už samo o sobě může znamenat, že tyto ryze mužské služby opět hodlají vdaným paničkám nabízet. Pozdě v noci, když se spolu s fotografkou Libou Taylorovou za přítomnosti Henmana setkávali na skleničku po práci, Shirley si stěžovala na změnu sexuálních choutek jejích klientů. „Dřív byli většinou šokováni, když zjistili, že nejsme ženy, za které nás považovali. Pak ale převzali mužskou roli a bylo to v pořádku. Muselo se mi to líbit, jinak bych to nedělala. Teď je to ale jinak. Klienti chtějí, abychom dominovali my a tomu já říkám práce. To se mi přestává líbit."

Shirley se zahleděla před sebe nepřítomným pohledem, jako by se zamýšlela nad svým budoucím údělem. Pak dodala:

"Teď už mi zbývají jen moji mužští přátelé, kteří mi dávají to, co od nich chci, ale někteří z nich teď dokonce naznačují, že bych jim za to vlastně měla platit! Chápeš? Já? Prostitutka?"

Problém, jak jej cítí Shirley, vůbec není ojedinělý.

Ukazuje na změny v prostituci. Ve světě i v Brazílii.

Nejen mezi transvestity, ale i mezi mladými, přehnaně snaživými „hustlers" nebo „miches", kteří žijí ze starších homosexuálů. Hlavní zájem se teď projevuje o roli dominantního partnera.

Homosexuálové typu Gay Liberation čili „veselá volnost" dokonce tvrdí, že tento příznak přežívání tradic sexuální dominanty, i když v opačném smyslu, ukazuje neschopnost brazilských mužů zbavit se svých komplexů a přeorientovat se na rovnostářský, vzájemně si vyhovující, oboustranný homosexuální vztah. Henmanovým poznatkům dává za pravdu i nedávný průzkum transvestitů v Sao Paulu, podle kterého projevuje zájem o naprostou změnu pohlaví méně než pět procent dotázaných. Na ústupu jsou tedy i nákladné operace, jimiž bylo možno předělat muže na ženu.

K poklesu zájmu o změnu pohlaví nepochybně přispívá i nedůvěra transvestitů k lékařskému postupu. Stále častěji se vyskytují důkazy, že používání hormonů, které nejspolehlivěji vyvolávaly žádoucí ženskou podobu, nezůstává bez nepříjemných vedlejších účinků. Totální transvestité si stále častěji stěžují na nepolevující migrény, doprovázené nevolností. Ještě škodlivěji se projevuje v lidském organismu silikon, obvykle používaný při modelování ženských tvarů těla, aby odpovídaly dokonalé nápodobě atraktivních vzorů ze stránek oblíbených časopisů pro muže, jakým je například Playboy.Tuhý silikon, jímž až dosud lékaři vytvářeli přitažlivá ňadra, zadnice, stehna či plné tváře, už sice nahradil silikon tekutý, který lze vpravit pod kůži obyčejnou injekční stříkačkou, ale to je zase příležitost pro nekvalifikované podvodníky. Ti totiž především nyní zaujali místo lékařů a plastických chirurgů. Nedostatek hygieny při zásahu vyvolává mezi transvestity nespočetné případy žloutenky.

Co je však ještě mnohem nebezpečnější?

Tuhý silikon si udržoval svůj původní tvar. Zůstával pod pokožkou. Kdežto tekutý silikon tělo vstřebává. Protéká do organismu, vyvolává zánětlivá ložiska, hromadí se v nebezpečné blízkosti životně důležitých orgánů. Dokonce už je dokázáno, že po létech putování tělem se usazuje v končetinách. Takto postiženým transvestitům otékají ruce a nohy a postupně se deformují. Kromě toho se silikon lepí k tkáním tak, že už nikdy nemůže být odstraněn.

A protože podobných nepříjemností není nikdy dost, už během poloviny osmdesátých let se začaly nevysvětlitelné série náhlých úmrtí či permanentních deformací. Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat. Úmrtí mezi transvestity a hromadné deformace částí těla způsobovalo nezodpovědné používání průmyslového silikonu, míchaného s olejovým základem, aby vypadal jako silikon lékařský. Jeho náhražka totiž byla dalším zdrojem příjmů pokoutních „lékařů".

Tragický konec těchto případů donutil i ministra zdravotnictví v brazilském státě Sao Paulo, aby se od věci veřejně distancoval. Nikdo totiž nemůže dokázat, zda nesou vinu nezodpovědní lékaři či vyslovení podvodníci. Ani policie nikoho z něčeho podobného neobvinila. A tak podle ministra zdravotnictví pro postižené transvestity, jimž byl do těla vpraven namísto lékařského silikonu silikon průmyslový, nemůže nic udělat ani nemocniční péče. Nepříjemnosti si způsobili oni sami vlastní trestuhodnou neopatrností.

Co na to Shirley, když si stanovisko přečetla v novinách?

Nadýchla se, vypjala záviděníhodná prsa a pravila do ranního smogu, jenž zahaloval Sao Paulo:

„No a co! Zase několik dalších mrtvých transvestitů…Vždyť my přece umíráme pořád…"