Kluci nepláčou?

režisérka Kimberley Peirce

Filmů, ve kterých hrdina (či hrdinka) řeší své neobvyklé milostné a jiné vztahy - v poslední době jakoby přicházely do módy snímky o problematice homosexuality - se v kinech objevuje víc než dost. Málokdy se ale tvůrcům podaří vybrat neotřelé téma a navíc je zpracovat dostatečně citlivě, aby se z dojímavého příběhu nestala tuctová selanka. Režisérka Kimberley Pierce je, jak se zdá, jednou z výjimek: její debut /Boys Don't Cry/, jehož ústředním tématem je hledání pohlavní identity, je ukázkou toho nejlepšího, co je na plátnech kin v současné době možné zhlédnout.

Teena Brandon (Hillary Swank) se narodila jako dívka. V době dospívání začala zjišťovat, že ženské tělo jí nepatří - že jako dívka pouze vypadá a uvnitř je duše kluka. S tím, co jí nadělila příroda, se odmítá smířit, ostříhá si vlasy a stylizuje se do podoby mladíka se jménem Brandon, plánuje operaci. Ačkoli ví, že její země je jedním z amerických států, ve kterých je homosexualita trestná (...přestože vzhledem ke svému stavu - „krizi pohlavní identity" - homosexuální není), riziko vyzrazení podstupuje. A pak se zamiluje - Lana (Chloe Sevigny), stejně stará dívka z Falls City, její city opětuje i poté, co se dozví pravdu. Rodina Lany však pro vztah porozumění nemá a nehodlá „novou" realitu přijmout.

Říká se - konec dobrý, všechno dobré. Ovšem Kimberley Pierce svůj film natočila podle skutečné události a v životě bývá happyendů poskrovnu. Aniž bych chtěla prozrazovat, čím děj končí, musím před návštěvou kina varovat všechny idealisty a optimisty: Odejděte pět minut před koncem, s pocitem, že jste viděli skvělý film. Anebo odejděte až po závěrečných titulcích - s pocitem naprosto stejným, ale také se spoustou pochyb o fungování světa, o společnosti i sobě samých, a s hlavou plnou otázek, kolika lidským tragédiím jsme kdy mohli zabránit. (Přesto doporučuji druhou alternativu. Stojí to za to...)

(Jana Sobotková pochází z Vojkovic u Brna. Studuje žurnalistiku a humanitní environmentalistiku na FSS MU.)