Taky zdravim,
koukám tohle je debata stará... no, skoro by se mi chtělo říct jako lidstvo samo
možná přeháním...
Taky si myslím, jako píše Mirka, že je tak trochu nešťastné dávat lidi do škatulek a šuplíčků, no jóóó, jenomže zas na druhou stranu, kdyby žádný "škatulky" neexistovaly, asi bychom se nikdy na ničem nedomluvili, my lidi, pač by nikdo nikdy nevěděl, co chtěl ten druhý básník (druhá básnířka
) říci, že?
Chci říct, že každý slovo je už tak nějak ze svý podstaty odsouzeno být zjednodušující a tu krásnou širokou, dalekou i hlubokou realitu nevystihující v celé její bohatosti
Takže mám pocit, že holt "chca-nechca" budeme muset u slov zůstat, i když to znamená, že kolikrát šlápneme jak se říká do ho... no, víte kam, že jo?
To víte, že mně to celý někdy taky pěkně se...
myslím ty pojmenování a přeřeknutí a nevhodná slova a tak.... nojo, to se holt nedá nic dělat - teda snad kromě diskuse v klubu, a to já moc rád
No a teď ještě k tomu, co psal host 4.11.03, i když nevím, jestli bude mít možnost si mojí
pekelně pozdní reakci na jeho příspěvek přečíst:
"
Teoreticky bych čekal, že ten coming out se bude ubírat složitějšími cestami, že se třeba FtM budou dlouhá léta považovat prostě za holku s klučičí povahou a klučičími zájmy... "
Když se tak nad svým životem zamyslím, což jsem v posledním dvou letech dělal s umanutou koncentrovaností, vybavují se mi situace z dětství (celé dětství se mi vybalilo
). Ale zpět k situacím: třeba jedna, kdy mi nemohlo být víc než tak 4, max 5 let - rozčiloval jsem se, a stěžoval si mámě, jak je možný, že si mne
ta blbá pani plete s holkou, mne, kluka! Tehdy mi bylo samozřejmě hořce líto, že nemám
tam to dole jako ostatní kluci, ale jinak jsem neviděl problém v ničem - jsem
kluk, jasná věc. Jó, holt "hlas volajícího na poušti"
se neujal a mně nezbylo než se smířit s tím, že druzí mi nevěří. Že pro ně kluk nejsem. Co mám psát dál? Je to podobné v základních hrubých rysech u nás u všech, až na to, že se s touhle situací vypořádáváme každý jinak - podle povahy, životních okolností a já nevím čeho všeho ještě.
Ale abych odpověděl na jednu otázku, kterou mi připadalo, že jsem u toho hosta zaslechl:
Já (FtM) a mé tělo
Moje tělo jsem nikdy nepochopil. Měl jsem pocit že mně zradilo - a ne jednou, opakovaně. Stali se z nás nepřátelé. Měl jsem pocit, že i když je moje, nepatří mi. Zlý sen. Realita přestala být realitou, proměnila se v noční můru - a naopak mé sny byly skutečností. Nic už nešlo rozmotat ani pojmenovat. A když něco nemá jméno, tak to vlastně ani není, neexistuje. Neexistoval jsem.
Píšu vůbec srozumitelně? Nevím. Zkusím to ještě takhle:
muži, kterým se tělo vyvíjelo tak, jak má, chcete příklad? Dovedete si představit, že .... že by vám přes noc narostly prsa? Pěkný trojky, celkem rajcovní, až na to že je máte na hrudníku vy? Ve slipech byste najednou sáhli do prázdna? A nejen do prázdna, ale, proboha... Vyrazili byste do práce a oslovovali by vás slečno? Kolegyně v práci by vám zaníceně referovala o porodu své kamarádky a pak se zeptala, jak hodláte rodit vy, jestli do vody nebo klasicky? Lékař vás poslal na urgentní prohlídku na gynekologii? A gynekolog vás prohmatal, krk vemte na to, že důkladně, možná víc než by bylo zdrávo... a nejhorší ze všeho, ani on by nepoznal, že nevyšetřil ženu.
Sám proti celýmu světu. Neexistujete.
Hmmmm?
Nevím jak jinak to zkusit zprostředkovat někomu, kdo nezažil. Doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo. Nemyslím si, že vaše dotazy by byly hloupé, hoste z 4.11.03. Naopak - zavidím vám, že je máte
