Zdravím!
Mně teď bude 17 a od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že na "můj problém" existuje i lékařský termín (FtM), sním o tom, že s tím už brzy zatočím. Po dvou letech jsem se tedy rozhodl, že napíši již tolikrát zmiňované paní doktorce Fifkové (jejich knížka Transsexualita to vpravdě všechno začala). Teď jen čekám, jestli si na mě najde místo, protože mají jakési problémy s pojišťovnami, nevím, moc tomu nerozumím.
Budu k ní do ordinace volat začátkem srpna, tak doufám, že se domluvíme.
Největší starosti mám s mymi rodiči, kteří o mých plánech nemají ani páru a nevím, jak jim to všechno budu vysvětlovat. Napadlo mě i, že si prostě nechám potvrdit diagnözu (pochopte, vůbec si nedovedu představit, že bych měl v životě žít jinak než jako muž!), a pak je tak nějak postavím před hotovou věc. Říkat jim to teď by podle mě byla sebevražda. I když otec lidi s poruchou pohlavní identity či orientace odsuzuje, doufám, že se přes to jednou přece jen přenese.
K tomuto rozhodnutí jsem se dostal i přes úvahy, co na "to" řeknou spolužáci a kamarádi, jak s takovou zátěží zvládnu maturitu etc., ale nakonec jsem si řekl, že štěstí je přece v životě to nejdůležitější, ne?
Navíc mám i hrstku lidí, kteří mě podporují (člověku se hned žije veseleji, když má po boku nějakou tu milující bytůstku
), tak myslím, že než se splní můj velký sen - dostat se na medicínu - , bude ze mě docela normální, pohodová bytost.
