Diskusní klub

Víš, on je ten náš ženský život trochu (dost), co se týče partnerského soužití a zaměstnanosti odlišný od toho vašeho klučičího. Naši partneři (a zaměstnavatelé) jsou většinou ješitní egoističti chlapi, v jejichž očích jsme exoti a jiné podivnosti, se kterými by to chtěli zkusit jen ze zvědavosti. Zaměstnavatelé se zase bojí, že kvůli nám přijdou o obchodní partnery, kteří jsou zase egoističtí, samolibí chlapi a naši přeměnu by nemuseli unést. A vy kluci máte tu výhodu, že vás čekají empativní partnerky, kterým vaše minulost zas tolik nevadí. Hormony s vaším tělem udělají rapidní změnu, kdežto my bojujeme s porostem na tváři (ale i jinde), větším hrudníkem a menším poprsím, "volským" krkem a stejným obličejem každý den.
Takže se MoniceD nediv, že na svět pohlíží, tak jak napsala.

Ad Joga. Nemyslím si, že by nás uvítalo jakékoliv náboženství či sekta. Snad jen helénská kultura, ale jestli se nepletu, tak ta už nějaké 2 tisíciletí nefunguje jak by měla :-P

Vracím se ještě k původnímu článku. Když jsem si pročítala odpověď od MonikyD, jako by mi to vybrala z mé hlavy. Do svých třiceti jsem se nadokázala orientovat v mezilidských vztazích a vlastně ani teď mi to není moc jasné. Ve třiceti jsem se podruhé oženila. Ta láska mi dala na chvíli zapomenout na své vnitřní rozpory, takže jsem ten vnitřní nesoulad brala jako něco, co je za mnou, jako např. přechozenou chřipku. Do té doby jsem se co nejvíc snažila žít jako správně tvrdej chlap- bouchala jsem činkama v posilovně, nemohla jsem chybět na žádné bečce, jezdila jsem s kamionem (hrozně) a tak podobně. Snažila jsem se zapomenout na to co bylo, žila jsem dneškem.
Po pár letech spokojeného manželství vyplula pravda na povrch, při tom záměrném zapomínání jsem si jaksi něvšimla jak stále víc a víc ustupuji. Manželku samozřejmě nenapadlo, jak to se mnou vce skutečnosti je, ale nakonec jsem stejně musela s pravdou ven. Bylo to přeqapení i pro mne. Nejdřív se nic nedělo, protože jsem to jen oznámila a hotovo. Jenže když už to věděl jeden člověk (vlastně dva), bylo otázkou blízké budoucnosti, co bude dál.
Mám asi štěstí na lidi, kterými jsem se obklopila, protože jsem dosud nezaznamenala jakoukoliv negativní reakci. Manželky rodiče ta informace šokovala a asi v tom šoku jejich první reakce byla: "Pomož tomu klukovi dokud to bude možné, vlastě té holce." Nejhorší to bylo sdělit rodičům. Mama si pobrečela a zašla se zeptat sexuologa co s tím. Když jí řekl, že děláme to nejlepší, co v té situaci dělat jde, začla mne v tom podporovat, třeba když jdu do doktora hlídá děti. Má to ke mně přes 100 kilometrů. Přátelé mi nechtěli věřit, mysleli si, že je to další z mých bláznivých nápadů a že je zkouším. Poté co pochopili, že to myslím vážně, začli se mne vyptávat jak to funguje. Nevím jesti jsem jim to vysvětlila dost jasně, ale mají teď sklony dělat narážky na blondýny vzhledem ke mně. Dokonce jsem už dostala nabídku od jedné známé, že by prý to chtěla skusit se ženou, tedy mnou. Jsem ráda, že se už nemusím maskovat, je to velká úleva po všech těch rocích.
Ještě k těm vztahům. Manželka má představu, že to se mnou vydrží dokud to půjde. Když jsme probíraly moje chování v partnerském životě, dozvěděla jsem se, že prý mi chybí ta obvyklá mužská dravost. Nevím, nikdy jsem to nezažila. Ale to, že jsem na mateřské dovolené a manželka přebrala nevědomky obvylke mužskou roli asi něco napovídá. Osobně jsem si ale myslela, že dělám to co je běžné, tzn. jsem úúúplně normální muž, kterému občas hrabe.
Ale právě v tom to je, že bych měla být na výsost spokojená s tím co mám, tedy sqělou manželku, kterou mi okolí závidí a perfektní zdravé děti a já si zatím vymyslím, že jsem trpící žena. Nebo, že by nuda? Leda pro průměrného nováka, nebo tak bývají TS prezentováni v naší nejlepší televizi na světě. Jak člověk stárne, zmáhá ho to čím dál víc a výsledek, když se toho odváží je horší a horší.

ja stale promenou prochazim a me vztahy byly vzdy s hetero muzi , kteri me povazovali za zenu a milovali jako zenu.Obdivuji Vas , ja bych nezvladla takhle predstirat

Já jsem si vždycky moc přála děti a ty by mi vztah s mužem asi nezajistil. Když se narodily, říkala jsem si, že to stojí za to. Jenže jak už jsem psala, postupně jsem si uvědomila, že to přestávám zvládat a tak mi nezbylo, než naklusat do ordinace. Takže jsem na tom přibližně stejně jako Vy, protože taky nedokážu takhle předstírat. Jsem teprve na začátku a pěkně to se mnou cvičí.