Diskusní klub

taky jsem nad tim jeste premyslel.. nic se neda samozrejme zobecnit. Na druhy strane se i spousta "nesdelitelnych" veci sdelit da, kdyz se to udela vhodnym zpusobem, a verim ze i pubertalni vyrostek je schopen to pochopit a prijmout.
Zalezi asi hodne na kvalite vzajemnych vztahu. Kdyz das diteti dostatecnej prostor na sebevymezeni, nemusi mit tak silny nutkani dat prednost kamaradum a za kazdou cenu se stylizovat podle posledni mody a nazoru druhych. (Je fakt, ze nase vychovny stereotypy predavany minimalne od stredoveku prilis na rozvoj samostatny a originalni osobnosti nehledej, hlavni je casto to, aby byl od deti pokoj a aby se "zdarne vyvijely k obrazu spolecnosti" - fuj! )
Deti asi tak do 10 let mivaj taky nekritickej pohled na svet a rodice berou jako autoritu, at jsou dobry nebo spatny.. a dokud nezacnou pusobit prvni davky pohlavnich hormonu v prepuberte, ani to rozlisovani na kluky a holky neni nijak dramaticky.. Takze do ty doby bych se vlivu kamaradu apod. opravdu neobaval, dite vzdycky veri spis dospelymu, zvlast kdyz ma k nemu dobrej vztah. Navic kdyz o sobe svymu potomkovi neco reknes, je pravdepodobny, ze s tim hned pobezi a bude to vykladat na potkani? Mj. se da diteti od malicka naznacovat, ze jsou veci, o kterych se clovek sirit nemusi (napr. "jak se dnes vykakal/a" - nase kamaradky to maj jako oblibeny tema.. ) ..ale to uz by bylo z jineho soudku

S tím sebevymezením je to naprostej fakt. Skutečně by se mělo víc hledět na to, aby se dítěti mohla rozvíjet jeho osobnost a ne ho nutit poslouchat nesmyslné příkazy jako na vojně. Já s tím například měl velkej problém a naopak jsem se potom hryznul a dělal si všechno po svým za bezmezného vzteku "rozumných dospělých". Jenže bohužel většina dětí byla úplně jiných než já, porád se až přehnaně přizpůsobovaly nějakýmu stereotypu a pokud jde o dělení na pohlaví tak to bylo už od první třídy krajně nechutný.
A z toho přizpůsobování bych měl asi největší strach.
Rozhodně ale doufám, že někdo jako Ty bude mít jednou rodinu. Konečně někdo, kdo by s dětmi jednal jako se sobě rovnými!

K zakladnimu tematu - jak to rici a komu - jen tolik, ze vzdycky jen tem nejblizsim (tedy rodicum, sourozencum) a taky partnerce (partnerovi).
S rodici jsem problem nemel, protoze vedeli, ze si stejne udelam po svem a ze kdyz mne odmitnou, uz me nikdy neuvidi. Nastesti mam rodice velice inteligentni a liberalni
Pokud jde o partnerku, s tim jsem problem nikdy nemel, protoze jsem to vsem vzdycky rekl na rovinu predtim, nez se vztah stal hlubsim nebo nez bychom spolu meli neco Myslim si totiz, ze pokud ma o vas nekdo opravdu zajem, tak mu to je jedno a pokud ne, tak at se...
No a co se tyka rodicu partnera nebo partnerky, lepsi je kdyz si to vyresi sami Sve blizke totiz znaji nejlepe a vi, jak jim to zdelit, vy byste ze sebe zbytecne delali blbce
Mne tchyne akceptuje, protoze vi, ze pokud by to tak nebylo, jeji dcera by s ni nekomunikovala Takze nejlepsi rada zni - sbalit silnou osobnost, ktera se rodine dokaze postavit stejne jako vy

Pokud jde o deti, je opravdu lepsi spis pratelsky pristup Moje partnerka ma dite a jsme spolu jako tri deti

Tak určitě bych souhlasil s Markem, že tajit něco před partnerkou nemá cenu. Slyšel jsem, že některý kluci měli vztah, ve kterém to tajili dlouho, dlouho, možná až na věky věků. Ámen. Nechtěl bych se teda dotknout nikoho, kdo to tak dělá. Jak to ale dlouhodobě zvládnou? Nevim.
Ale já osobně bych určitě nestál o vztah, ve kterým musím něco tajit. Problém, který všichni řešíme, zasahuje do spousty oblastí našeho života, tu více, tu minimálně - a tak bych měl tutově pocit, že si musím zase na něco hrát, kličkovat a předstírat, z něčeho bejt furt nervní, že se to provalí, dávat pozor na udržení fazóny... A právě tohle všechno mi už v životě lezlo krkem - to, jak jsem se neustále snažil vyhovět tomu, co ode mne svět očekával.
Tak tolik k tomu, že já bych to před partnerkou netajil. Nejen kvůli tomu, že by mne unavovalo být furt na stráži - přijde mi to možná až jako podraz. Jako podraz v tom smyslu, že bych měl i já sám nabízet to, co očekávám. Takže když čekám od partnerky intimitu, tj. to, že mne pustí tam, kam jiné nepouští (a teď nemyslím jenom to - vy víte co ), taky já ji pustím tam, kam každého ne, což znamená:
1)za hradby mého strachu, kterými jsem se opevnil
2)a za hradby mého "veřejného já" abych tak řekl. Protože ne každé mlčení je o strachu. TS je intimní záležitost, která nemusí být součástí všech mých kamarádských/pracovních atd. vztahů. Tak to aspoň chápu já.
No a ještě bych dodal tohle:
Myslím si, že nejde o to přiznat se jak píše Marek. Moc hezky to vystihla Johanka, která napsala že přiznání se týká zločinů nebo věcí, které jsou hanba a fuj. Takže já osobně bych spolu s Johankou volil spíš formu "svěřit se" než "přiznat se"

Sisley,
máš samozřejmě pravdu s tím přiznáváním. Přiznání se týká zločinu, ne něčeho, co člověk při svém narození nemůže ovlivnit.
Život ve lži s někým koho máš rád by opravdu neměl smysl. Já sám jsem se o tom přesvědčil (sice nešlo o TS), když jsem před partnerkou zatloukal nějaké věci ohledně rodiny, za které jsem se styděl a nechtělo se mi o nich mluvit. Jenže časem dochází čímdál častěji k tomu, že člověk který mě má rád a zajímá se o mě se bude ptát na moje dětsví, kam jsem chodil do školy a kde a s kým jsem žil. A mě se nechtělo lhát do očí holce s kterou chci žít. Tak jsem jí nakonec řekl pravdu a stydět jsem se vůbec nemusel. Takový ten věčný strach, aby se náhodou nezeptala na to co nechci a k tomu blbej pocit, že k ní nejsem úplně upřimný zcela vymizel.