Diskusní klub

Partnerství bývá pro lidi s trassexualitou často velice citlivým tématem. Když hledáme člověka, který by nás měl rád, jsme postavení před nelehkou otázku: kdy (pokud vůbec) říct pravdu o své identitě
Hned při seznámení máme obavu, že nás ten druhý odmítne ještě dříve, než by nás mohl lépe poznat. Pokud necháme sdělení na později, riskujeme zase ztrátu důvěry, bez níž to ve vztazích zpravidla příliš nefunguje. Jak jste tuto situaci vyřešli vy? Máte nějaké dobré zkušenosti nebo naopak rady, čeho se vyvarovat?
V novém vztahu je otázkou času, kdy se člověk setká s příbuznými milované bytosti. Měli by i oni vědět všechno nebo jim do toho nic není? Řekli jste pravdu a dobře dopadli nebo jste své upřímnosti litovali?

Já jsem své partnerce napsal vše v náznacích v e-mailu ještě dříve, než vztah začal (hned po prvním setkání). Byla nejdříve v šoku, protože se s touto problematikou nikdy dříve nesetkala, ale velice rychle si ujasnila, že jsem na prvním místě člověk a že mě vnímá prostě jako muže.
V době těsně před operacemi to nejen že bylo velice povzbudivé, ale také mi to dodalo naději a posílilo důvěru a později i lásku.
Bohužel, maminku mojí partnerky jsem poznal o něco dříve a měl potřebu jí o své situaci informovat. Obava z jejího odmítnutí mi pak dlouho bránila do vztahu jít a brát ho vážně. Když to nakonec stejně jinak nešlo, museli jsme s partnerkou překonat opravdu HODNĚ nepříjemností.
Partnerčin bratr mnou byl po prvním setkání údajně nadšen. Jeho sympatie se po dodání jistých informací značně snížily a když jsme s partnerkou spolu začali chodit, měl potřebu jí to rozmlouvat až zakazovat..
Pokud bych vše odnesl jenom já, dalo by se to přijmout, ale bezmocně sledovat, jak trpí milovaná žena, bylo něčím, co bych už nikdy nechtěl zažít . Možná, že překonání těchto problémů náš vztah posílilo, ale pokud bych byl ve stejné situaci znovu a věděl to, co teď, pravděpodobně bych raději MLČEL...

Souhlasím, že ne vždycky se vyplatí říkat všem pravdu.
Co se týče partnerky, je dobré před ní netajit vůbec nic. Rozhodně ale nevidím důvod, proč by to museli vědět všichni příbuzní partnerky. Přece jediné, v čem se takový muž liší je intimní soužití a do toho by přece nikdo jiný neměl mít právo co mluvit. Proto by rodina milované dívky neměla nic vědět.
Já osobně jsem měl štěstí v tom, že kolem mojí dívky moc lidí nebylo a její nejbližší mě znali ještě před změnou, takže věděli o co jde a nijak zvlášť jim to nevadilo. Oni jsou takoví, že tyhle rozhodnutí s kým chce nebo nechce žít a proč, nechávají především na ní. ( Je to koneckonců její život). Sám bych jim určitě nic neřekl.
Komu bych v žádném případě nic nepřiznal, tak dětem, kdybych si je někdy adoptoval. Pro ně bych chtěl v každém případě být stoprocentní muž(ne, že bych si tak nepřipadal, ale oni by si to pak třeba mysleli)

Kéž by měli všichni takové štěstí na tchána a tchyni..!

S čím nemohu souhlasit jsou ty děti. Snad ještě v případě, že by v době adopce právě přicházely do puberty. Jinak bych to viděl kromě jiného jako velké riziko, protože pokud by se to ty děti nějak později dozvěděly, mohlo by se stát, že by to váš vztah dost pokazilo. Já jsem aspoň zrovna na otázky upřímnosti dost citlivý a myslím že děti taky. Navíc - kdo jiný má tak málo předsudků, tolik pochopení a bezpodmínečné lásky jako pravě děti?! (Snad už jen zvířata, z pochopitelných důvodů )
Pokud se k člověku okolí chová jako k muži s naprostou samozřejmostí a my jsme v té roli spokojeni, proč by se zrovna naše (byť adoptované) dítě mělo pozastavovat nad tím, že jsme se nenarodili s penisem a museli žít chvíli v jiné roli? Není naše upřímnost tím nejlepším způsobem, jak dítěti říci o translidech a ukázat mu, že jsou stejní jako ti ostatní..?

Souhlasím, že v mnohých ohledech máš pravdu.
Jenomže nutno brát v potaz, že děti jsou ve věku, kdy jsou hodně ovlivňovány okolím (tedy alespoň většina z nich).Znáš to- chtějí mobila, protože ho mají všichni jejich spolužáci atd.To je koneckonců přirozená lidská reakce. Navíc se zrovna tehdy jsou zvyklé hodně rozdělovat na pohlaví, víc než v dospělosti ( kluci se baví pouze s klukama, holky s holkama). Může se pak docela klidně stát, že mě takový člověk může začít brát jako míň kluka než ostatní, zvlášť, když mu to vyplyne z přístupu např. jeho spolužáků. Já vím, že bych dokázal být plnohodnotným otcem, ale už by si to mohlo přestat myslet moje dítě.A to by mě mrzelo.
Přitom není důvod, aby k podobné situaci muselo dojít. Ovšem, pouze za předpokladu, když bych věděl, že nehrozí, aby mu to řekl někdo cizí.
V takovém případě bych mu samozřejmě radši řekl na rovinu, jak se věci mají.