Johanka - poezie

Uplakaná holka

Dívám se do zrcadla
A vidím malou uplakanou holku
Co do oka jí slza spadla
A rozmazala šmolku

To nekonečný smutek
Přetvářka bez okolků
A strašná lidská nenávist
Sužujou tu holku

Chtěla by utéct, ale neví kudy kam
Strach jí sebral rozum
Už neví, co je pravda a co klam
Dávno ztratila svůj plán
A nechala ho bohům

Bojí se lidí, bojí se hvězd
Bojí se cesty, kam mohla by vést

Úzkost, strach a samota
Na duchu ji stále tíží
Své cizí tělo z olova
Svléknout by chtěla bez potíží

Tak chodí s prázdnou náručí
A s láskou skrytou v srdci
A zapírá ji bez řečí
Po osamělé noci

Ten předstíraný úsměv
Nic dobrého nevěstí
Nitrem zmítá záchvěv
Hlubokého neštěstí


(1998)

Tuhle báseň jsem napsala na záchodku kina Blaník těsně po zhlédnutí filmu "Zachraňte vojína Ryana". Při sledování naturalisticky brutálních bojových scén jsem nějak pochopila, že k této skupině lidí (tj. k mužům) asi opravdu nepatřím.

Můžete jistě namítnout, že muži dělají i jiné věci, než že se zabíjejí, a že distance od války není ještě důkazem ženské identity a máte nejspíš pravdu. Jenže já jsem to prostě tehdy takhle cítila.