Holčička?

Je možné, aby se transsexualita objevila již u pětiletého dítěte? Znám takovou holčičku, která stále trvá na tom, že chce být klukem, vynutila si ostříhání vlasů, nechce nosit sukni, kamarádí s kluky a nehraje si s panenkami. Když ji někdo nutí, aby se chovala jako ostatní holčičky, dostane úplný záchvat. Její rodiče jsou z ní nešťastní a nevědí, co mají dělat.
Michaela

Již u malých dětí se můžeme setkat s narušenou pohlavní identitou. Vzhledem k nedokončenému vývoji osobnosti je ale předčasné hovořit o transsexualismu. Porucha pohlavní identity je u dětí častější než u dospělých lidí. To zřejmě souvisí jak s utvářením jejich osobnosti, tak i s menším vlivem společenských norem na jejich chování.

Při popisu těchto případů se používá anglický termín „childhood gender dysforia" nebo lidová označení „sissy boys" pro chlapce a „tomboys" pro dívky. Česky můžeme hovořit o narušené pohlavní identitě v dětství. Tazatelka přesně uvádí nejdůležitější známky chování takové holčičky, chlapci s touto poruchou naopak vyhledávají kamarádky, zajímají se o domácí práce, hrají si s panenkami, mohou se oblékat do dívčích šatů, neperou se, nelezou o stromech, nehrají fotbal a jiné míčové hry.

Vědomí pohlavní identity, tedy jestli se cítíme a také jednáme jako muž a chlapec nebo žena a dívka, se začíná formovat kolem čtvrtého roku života. Od této doby si můžeme u některých dětí všimnout, že se chovají v rozporu se svým tělesným pohlavním. Některé to dokonce vyjadřují i jinak než jen pouhým chováním, svou pohlavní roli odmítají výrazněji. To je známkou většího narušení jejich totožnosti. Tehdy předpokládáme pravděpodobnější poruchu mozkových center zodpovědných za sexuální identitu. U méně výrazných změn v chování se může jednat o projev vnějších okolností, např. nápodobu staršího, imponujícího sourozence, kamaráda. Takové změny jsou pak jen dočasné a většinou vymizí nejpozději kolem puberty samy.

U výraznějších poruch pohlavní identity lze po pubertě očekávat možnost rozvoje nejen transsexualismu, ale také homosexuální orientace. Ta je přece jen častějším jevem a zpravidla nevyžaduje žádné léčebné zákroky. Přesto asi polovinu dívek a třetinu chlapců s poruchou pohlavní identity v dětství v dospělosti eroticky přitahuje opačné pohlaví, jsou tedy heterosexuální a jejich pohlavní identita nebývá narušena. Na druhou stranu je třeba upozornit, že mnoho budoucích homosexuálů se v dětství chovalo zcela v souladu se svou pohlavní identitou a nijak se nelišili od svých vrstevníků.

Co mají dělat rodiče, případně pedagogové s takovým dítětem? Jeho budoucí sexuální orientaci a pohlavní identitu ovlivnit stejně neumíme, ale měli bychom přece jen do budoucna počítat s tím, že se může utvářet jinak a být na to připraveni. Je třeba myslet na to, že děti s narušenou pohlavní identitou mívají ztíženou pozici v kolektivu vrstevníků a mohou být častěji obětí jejich žertíků a posměchu. Jejich chování sice nepodporujeme, ale neměli bychom ho ani zakazovat. Je-li porucha výrazná, tak holčičku do sukně stejně neoblékneme a chlapec si svou oblíbenou panenku najde, i když je sebelépe schovaná.