Zodpovězené dotazy
Osoba | Atr | 01.12.2006 v 19:28 | MtF
Ahoj, mám takový problém. Je mi 18 a už v deváté třídě jsem si uvědomil, že se mi líbí kluci, a tak jsem si myslel, že jsem gay. V dětství jsem si hrál s panenkami a ve školce jsem se převlékal do holčičích šatů, taky se více kamarádím s holka a je mi mezi nimi lépe ale jen jako kamarádovi. Oblékal jsem se do máminých šatů a nosil její boty, tedy dokud to šlo. Jako malý jsem chodil v sukni doma i před rodiči a nijak mi to nezakazovali, ale potom mi došlo, že to tak být nemá, protože jsem kluk. Tedy vzhledem. Přestal jsem se tedy oblékat do šatů, ale když mi bylo 16 začal jsem znova nosit máminy šaty, občas, ale už po tají. V 17 jsem navštívil psycholožku a řekl o problému mámě a tátovi. Doktorka mi ale vůbec nepomohla, a tak jsem tam přestal chodit. Rodiče si mysleli, že to skončilo. Jenže neskončilo? a když jsem jim to připomněl byli mimo. Našel jsem si pomoc na internetu a zašel k dr. Fifkové.
Problém je v tom že se mi líbí kluci, kluci heterosexuální i homosexuální, ale neumím si představit život jako kluk s klukem, ale jako holka ano. Umím si představit sex s klukem, ale nikdy jsem to neudělal.. ale holky mě při pomyšlení na sex odpuzují. Když se podívám na holku závidím jí její tělo a rád si prohlížím ženské šaty, ale nevzal bych si je nikdy na veřejnost, prostě proto, že to k tomuhle tělu nejde. Když o sobě mluvím nebo k sobě, mluvím jako kluk a jen někdy jako holka. Kamarádi mi taky říkali, že někdy mluvím o sobě jako o holce na veřejnosti, ale já si to neuvědomuji. Někdy mám záchvaty, že musím být holka a pak jsou dny, kdy na to vůbec nemyslím. Kdyby někdo řekl abych do toho šel hned asi bych to neudělal ale nechci čekat až bude pozdě. Mohla by mi některá z vás říci jestli měla taky takové pocity a dnes toho nelituje a je šťastná?
Píšu jako kluk protože zatím jsem, a když mi někdo řekne něco v ženském rodě je to pro mě jako kdyby si dělal srandu, protože vzhled je jedno a duše něco jiného?
Johanka | 05.12.2006 v 13:14
Ahoj,
to, co popisuješ, patří mezi základní příznaky transsexuality, třebaže definitivní diagnózu může stanovit pouze zkušený odborník.
Je moc dobře, že jsi v tomto směru již zahájila spolupráci s dr. Fifkovou.
Přijde mi ale, že Tvá transexualita (pokud je to tedy skutečně Tvůj případ) je u Tebe dosud ještě částečně potlačená. Tvé podvědomí má však zřejmě jasno, což je patrné v momentech, kdy se na veřejnosti prořekneš ženským rodem... Správně říkáš, že by byla velká škoda s rozhodnutím příliš dlouho otálet. Na druhou stranu, nic se nedá uspěchat, a určitě by nemělo smysl zahajovat přeměnu ve chvíli, kdy ještě sama nejsi úplně vnitřně rozhodnutá. Doporučila bych Ti proto vyhledat v této fázi kontakt s dalšími MtF ženami a dívkami, se kterými by ses mohla podělit o své pocity a dozvědět se o jejich zkušenostech. To by Ti mohlo pomoci najít sama sebe a ujasnit si, jakou cestou se chceš vydat.
Obecně mohu říci, že uvědomování transexuality téměř vždy začíná obdobím zmatků, kdy člověk sám sebe nejprve hledá, což vůbec neznamená, že by jeho transsexualita byla méně jasná. Pocit životního štěstí není závislý výlučně na souladu tělesného a duševního pohlaví (byť jde o velmi významný faktor), spokojenost závisí na mnoha dalších věcech, a nelze se mylně domnívat, že změna pohlaví vyřeší všechny problémy. Pokud je mi známo, tak valná většina translidí je po přeměně výrazně spokojenější než dříve.
Co se týče případů, kdy by se někdo po změně pohlaví cítil nešťastný a chtěl vše vrátit, ze statistického hlediska zde jisté riziko existuje, ale je relativně zanedbatelné (maximálně několik promile), navíc tyto případy převážně spadají do dřívějších dob, kdy diagnostika nebyla ještě příliš propracovaná a společnost nedovedla transsexuální jedince akceptovat. Takže není třeba se této eventuality přehnaně obávat.
Ještě malý dodatek: Píšu o Tobě jako o holce, právě proto, že vzhled nemá s duší vůbec nic společného, takže i kdybys vypadala jako Krakonoš, mně to nijak nebrání, komunikovat s Tebou podle Tvého cítění.
Držím palce!
Johanka
