Zodpovězené dotazy

mys dobré naděje  |   petule  |  14.07.3242 v 11:10   |   MtF

Ahoj,

Už ani nevím kolikátý večer trávím ve společnosti vašich stránek. Dokázala bych je číst pořád dokola a nikdy by se mne ty příběhy nepřestali dotýkat. Vždycky mne dostanou svou opravdovostí, nadějí i beznadějí i svou osobní blízkostí. I teď tu sedím s mokrýma očima a píšu. Píšu o tom co cítím, o mém vnitřním světě, jehož doteky s realitou jsou vždycky krásné a vzácné. Já vím že jsem se na tenhle svět dostala v jiném těle a vím že můj příběh je velmi podobný desítkám příběhů, které tu už napsali jiní, ale nemůžu si pomoci prostě mi to píše samo a já se začínám cítil lépe s každým napsaným slovem. Asi tu nebudu rozepisovat jak jeden malý kluk vyrůstal od narození spolu se svou sestřenkou na malém městě, hráli si spolu s panenkami, vařili z písku a bavili dospělé tím že se oblékal do jejích šatů. Odjakživa si ho ostatní pletli s holčičkou a jemu to ani nevadilo. Naopak později čím víc si začal uvědomovat kým je, tak začal narážet na svou životní nespravedlnost. Jakmile kolem mne začali ostatní holky dospívat, bylo to peklo. Proč nedospívám tak jak mám i já? Proč likviduji chloupky tam kde nemají co dělat? Proč pokaždé když mám chvilku sama pro sebe, proč si vycpávám prsa. Proč se bojím mutování hlasu? Proč si pořád zpívám ve vysokém hlase? Proč pořád doufám na zázrak a na to že se jednoho dne probudím v jiném těle v tom správném. Vymýšlím si kouzla, mimozemšťany, chytám se každého nápadu. A ono to s každým ránem zmizí a mě zůstanou jen ty sny. Základka, peklo .holky dospívají a já jim závidím i vložky. Střední škola .peklo na Ntou. Po škole vzhůru do života plného otázek na sebe samu a dvojího života. Čím déle takhle člověk žije, tím více se topí v stále se opakující periodě mezi hysterickou křečí že se něco musí stát, a pocitem zoufalé bezmocnosti třeba v příštím životě . Po dlouhých letech samoty jsem prostě rezignovala a vrhla se do vztahu v mužské roli. Trvalo mi celé tři roky než jsem si uvědomila že takhle to nepůjde, já jí prostě nemůžu dát to co ode mne očekává. Do teď mě ta zkušenost bolí, byl to můj nejbolestivější životní pokus, který bohužel ublížil i jiným. A teď tu sedím už kolikátý večer a motivuji se s tím něco udělat. Už jsem si několikrát prošlápla cestu na Želivárnu, ale nemám v sobě zatím dost síly. Já jsem prostě baba, já se bojím. Prostě hledám podporu, někoho kdo by mne pomohl udělat ten malý krůček pro člověka. Někoho kdo by mi řekl že to je všechno v pořádku, že se není čeho bát. Já si to říkám taky, ale prostě jsem nervák. Bojím se že u paní doktorky omdlím dřív než k ní dojdu, nebo že ze sebe nevysypu ani hlásku. Je toho strašně moc co je ve mne za ty roky nastřádáno, a mohl abych psát dál a dál. Už teď mám pocit že jsem napsala jenom minimum toho co bych chtěla měla. Pohled na hodiny mi říká že je 3:30 ráno, což vysvětluje proč mi padají víka. Za čtyři hodinky vstávám, tak už asi prohodím písmenka a místo psát půjdu spát . Ani nemám sílu si to po sobě přečíst a tak se za chybky omlouvám předem, teda vlastně na závěr. Tak teda Dobrou noc strýčku Fido .

Peťule

PS:Doufám že se mi bude zdát něco hezkého.