Diskriminace sexuálních minorit v ČR

Ochrana leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálních lidí před diskriminací se stala v posledním desetiletí samozřejmostí v právním systému Evropské unie. Českou republiku ke krokům v této oblasti zavazuje Smlouva o Evropském společenství zejména pak článek třináct, tak jak byl v roce 1997 přijat v rámci smlouvy z Amsterodamu. Politiku v oblasti diskriminace dále upravují direktivy Evropské komise 2000/43/EC a 2000/78/EC. Zákaz diskriminace na základě sexuální orientace se v České republice již stal součásti zákona o zaměstnanosti a zákoníku práce.

Od vstupu nových členských zemí do EU se opakovaně objevila kritika pomalého zavádění ochrany sexuálních menšin, která asi nejostřeji zazněla v rezoluci Evropského parlamentu „Homofobie v Evropě“ schválené velkou většinou 468 hlasů dne 18.1. 2006. V této rezoluci se také objevuje spojení LGBT lidé (lesbian, gay, bisexual and transgender people), které v tomto textu budu nahrazovat v češtině obvyklejším, byť méně výstižným, termínem sexuální minority. Hlavní kritiku vzbuzuje postup Polska a pobaltských zemí, jejichž politické reprezentace se dopouštějí sabotovaní implementace těchto právních norem, přičemž se mnohdy dokonce ozývá více či méně skrytá podpora diskriminačnímu chování v této oblasti.

Veřejná správa v ČR se sice v souladu s evropskými a českými právními normami vystříhává diskriminačního chování, avšak je patrná absence aktivních kroků k omezení takového chování, ačkoliv směrnice Evropské komise uplatňování takových postupů předpokládají. Účelem tohoto textu by měl popis diskriminačního chování, se kterým se lze setkat v ČR, a to jednak ve vztahu k homosexuálně orientovaným občanům, ale také ve vztahu k transsexuálním lidem. K tomu, aby naše veřejná správa mohla podnikat aktivní kroky k ochraně těchto menšin, je třeba uvědomit si závažnost a rozsah tohoto problému.

Ve svém textu se nebudu úmyslně věnovat tématu právních úprav partnerských vztahů a rodinného práva vzhledem k omezenému rozsahu tohoto článku a také s ohledem na absenci politické shody o tomto tématu, a to jak na úrovni EU tak ČR. Toto téma je na stránkách českých medií relativně často diskutováno, byť mnohdy bez znalosti hlubších psychologických a sociálních aspektů tématu. V očích mnoha lidí je tato problematika hlavním, ne-li jediným problémem, který trápí českou gay a lesbickou komunitu. Ačkoliv se však jedná o téma velmi významné, přesto jde jenom o jeden z problémů LGBT lidí v České republice.

Homosexuální občané a diskriminace

Když jsem se začala věnovat tématu diskriminace na základě sexuální orientace, byla jsem překvapená množstvím kolegů i laiků, kteří se domnívají, že takový jev v ČR prakticky neexistuje či je bezvýznamný. Bohužel na základě svých zkušeností se domnívám, že se jedná o poměrně častý jev. V posledních několika desetiletích sice došlo k liberalizaci názorů české společnosti na tuto tématiku, avšak nepřátelské postoje vůči homosexuálním lidem mají hluboké historické kořeny a ve společnosti stále výrazně přetrvávají (Janošová 2000, Weiss a Zvěřina 2001).

Významným rozdílem ve srovnání například s etnickými a rasovými menšinami je skutečnost, že homosexuální lidé byli až do nedávné doby perzekuováni ze strany státní moci. Všeobecná trestnost homosexuálního chování byla zrušena až v roce 1961, přičemž úplnému zrušení diskriminačních opatření došlo až v roce 1990. V otázce homosexuality se navíc současné normy v oblasti lidských práv rozcházejí s oficiálními stanovisky mnoha církví. Rovněž lékařská a psychologická obec byly v hodnocení homosexuality dlouho rozpolcené a například Světová zdravotnická organizace (WHO) vyňala homosexualitu ze seznamu duševních poruch až v roce 1992.

Ačkoliv v západní Evropě a v USA existuje množství výzkumných studií, které toto téma podrobně analyzují, v České republice byl zatím proveden pouze jeden rozsáhlejší výzkum nazvaný „Společenská diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR“ (Procházka a kol. 2003). Tento výzkum byl proveden v rámci širšího projektu zaměřeného na deset východoevropských zemí přistupujících k Evropské unii. Vzhledem k tomu, že se u nás jedná o jediný rozsáhlejší výzkum v této oblasti, ráda bych zde ocitovala alespoň několik nejvýznamnější zjištění.

S výraznou diskriminací na trhu práce se podle této studie setkalo 12% respondentů a 25% respondentů uvedlo, že se setkalo s obtěžováním na pracovišti z důvodu svojí sexuální orientace. Při hodnocení tohoto už tak významného čísla je nutné si uvědomit, že zhruba třetina respondentů uvedla, že svoji sexuální orientaci na pracovišti důsledně tají právě z obavy před diskriminací. Diskriminace v ostatních oblastech byla méně četná. Diskriminaci v oblasti služeb uvedlo 13% respondentů, v oblasti bydlení pak 7% a ve zdravotnictví rovněž 7%. Ve výzkumu bohužel nebyly zahrnuty zkušenosti s diskriminací a diskriminačním chováním ve školství, což je podle mého názoru specifické a významné téma. Vzhledem k tomu, že mám k tomuto tématu blíže než k jiným, tak bych se mu ráda věnovala v samostatné kapitole.

Transsexuální lidé a diskriminace

Problémy transsexuálních lidí s diskriminací jsou v mnoha směrech specifické, a tudíž jsem se jim rozhodla věnovat samostatnou kapitolu. Transsexuální lidé jsou ve srovnání s homosexuální populací pouze velmi malou skupinou (v závislosti na definici do této skupiny spadá něco mezi jedním až deseti tisíci osob). Jedná se však o skupinu velmi viditelnou, a proto mnohem více ohroženou diskriminačním chováním. K nepříliš utěšenému stavu v této oblasti přispívá i skutečnost, že v ČR stejně jako v řadě dalších zemí EU není pohlavní identita výslovně zmíněná mezi podmínkami, které by nesmí být důvodem k diskriminaci. Při projednávání před Evropským soudem pro lidská práva jsou však většinou stížnosti na tuto formu diskriminace úspěšné, avšak tato cesta je pro naprostou většinu osob příliš komplikovaná, a tudíž neschůdná.

České zákony jsou k této skupině populace poměrně vstřícné a lidem, kteří žádají o změnu pohlaví, umožňují změnu rodného listu a dalších dokladů v souladu s novou identitou. Přesto však dochází ze strany úřadů k mnohdy zbytečným průtahům a obstrukcím, které vyplývají z neznalosti příslušných právních norem. Některé zejména menší matriky jsou zaskočeny žádostí o přidělení nového rodného čísla a vystavení nového rodného listu, ačkoliv takovou žádost je možné řešit průtahů a v souladu s českým právním řádem. Ještě mnohem častější pak je, že školy odmítají vystavit duplikáty dokladů o vzdělání, ačkoliv tuto záležitost jednoznačně upravuje směrnice MŠMT z roku 1998 č.j. 29 210/98-20 v článku V. Mnohé informační systémy veřejných institucí a zejména soukromých společností navíc vůbec nepočítají s možností změny rodného čísla, což vede k mnohdy komickým, ale někdy i velmi nepříjemným komplikacím.

Hlavní problém pro transsexuální lidi však představuje diskriminace v zaměstnání. K ní mohou přispět svými průtahy s vydáváním adekvátních dokumentů i výše uvedené úřady, ale hlavní problém vyplývá zejména ze snadné vizuální identifikace transsexuálních lidí. Mnoho zaměstnavatelů pak odmítá tyto uchazeče o zaměstnání a to často bez pocitu viny – „já proti vám nic nemám, ale musíte pochopit, že lidi (zákazníci, klienti) by to neakceptovali“. Bohužel není vzácné ani to, že transsexuální lidé jsou pak úřady práce a dalšími institucemi vnímáni jako potížisté, kteří si za své problémy v podstatě mohou sami.

Resort školství a diskriminace

České školství se může snadno jevit jako resort, ve kterém jsou poměrně dobře zaručená rovná práva všech menšin, jejichž dodržování garantuje i školský zákon č.561/2004 Sb., který však přímo nezmiňuje sexuální orientaci. Jak však ukazují zahraniční výzkumy v této oblasti i jednotlivé zkušenosti v ČR, tak pro mládež z řad sexuálních minorit představuje šikana ve školách a školských zařízeních mimořádně závažný problém.

V ČR si oficiální instituce až posledních letech začaly uvědomovat závažnost fenoménu šikany. Mezi učiteli i širší veřejností dlouhodobě převládal názor, že se většinou jedná o nevinné škádlení, které patří k životu ve škole. Ve skutečnosti však šikana často vede k závažné psychické a mnohdy i tělesné újmě obětí. U nás tuto problematiku velmi poutavě a fundovaně popsal psycholog Petr Kolář (2005) a na základě svých zkušenosti s řešením případů šikany mohu potvrdit, že se opravdu jedná o velmi závažný jev. Zatím se však u nás prakticky nemluví o tom, že právě skutečná či pachateli předpokládaná odlišnost v sexuální orientaci či pohlavní identitě je významným prvkem, který přitahuje pozornost agresorů.

Bohužel na mnohých školách stále převládá nechuť k řešení tohoto problému, neboť jeho zvládání vyžaduje značné úsilí a mnohdy vede k nepříjemným konfrontacím s rodiči. Pokud se pak týká obětí z řad sexuálních minorit, pak je celá záležitost ještě složitější a vzhledem k tomu, že dané téma je v českém prostředí jen minimálně reflektované, tak do hry vstupují předsudky ze strany všech zúčastněných (žáku a studentů, rodičů, učitelů i dalších zainteresovaných institucí).

Zkušenosti ze zahraničí (zejména pak z USA) přitom ukazují, že k omezení šikany obecně a této formy šikany zvláště je zapotřebí aktivní přístup, při kterém se školy a další instituce věnují prevenci šikany kontinuálně a nikoliv až ve fázi, kdy se prokáže akutní a obvykle již špatně řešitelný problém. Z mnohých inspirativních materiálů zájemcům doporučuji zejména texty vydané organizací GLSEN (Gay, Lesbian and Straight Education Network), které jsou veřejně přístupné na http://www.glsen.org. K aktivním kroků v této oblasti však zatím v ČR chybí politická vůle i kvalifikovaní odborníci. To ale veřejnou správu nezbavuje odpovědnosti za faktické i právní následky, které tato nečinnost může způsobit.

Literatura

Janošová, P. (2000) : Homosexualita v názorech současné společnosti. Praha, Karolinum.
Kolář, P. (2005): Bolest šikanování. Praha, Portál.
Procházka, I., Janík, D., Hromada, J. (2003): Společenská diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR. Praha, Gay iniciativa v ČR.
Weiss, P., Zvěřina, J. (2001): Sexuální chování v ČR. Praha, Portál.

Autorka a zdroj

PhDr. Olga Pechová (1975), autorka pracuje jako psycholožka a dlouhodobě se věnuje tématice sexuálním minorit.

Text byl napsán pro Multikulturní centrum Praha v rámci projektu Antidiskriminační vzdělávání pracovníků veřejné správy, a to za finanční podpory EU (v rámci Programu Transition Facility 2004) a Kanadského Velvyslanectví v Praze.