Čarodějka v lesbi clubu
Kdo to píše? Čarodějka, čarodějnice, striga, nebo prostě mágyně. Ač škodolibá a zákeřná mrcha, je stále ještě bílou čarodějkou, a tudíž koná dobro, ať se to komu líbí nebo ne. Pokud zrovna nečaruje, věnuje se poezii, jízdě na koni, matematice, programování, cizím jazykům, zpěvu, alkoholu a chlapům. Má nepravidelné rysy obličeje, nepravidelnou docházku, nepravidelný sexuální život, nepravidelně si čistí zuby a nepravidelně jí. Je zkrátka rozená vzpoura proti jakémukoli systému.
Moniku jsem vlastně poznala na inzerát. Připadá mi, jako bych ji znala odjakživa, ale vlastně je to něco málo přes rok. Celkem jsem se nudila v počítačovně (milenci ještě tak brzo polehávali doma a kamarádi seděli v posluchárně), a tak jsem si pročítala inzeráty na seznamce. Jeden mě zaujal. Třicetiletá slečna, která nemá žádnou kamarádku, tímto nějakou shání. Udivilo mě, jak ve třiceti může nemít kamarádky... Až na konci bylo vysvětlení: "Fyzicky jsem muž." Napsala jsem té dívce-pánovi, která/ý si říkal/a Monika. A nikdy jsem toho nelitovala.
Monča není žádný úchylák ani exhibicionista. Je to fajn holka, která je většinu času celkem milým chlapíkem, který je i šťastně ženat. Jen sem tam se Monika sebere a jde do svého malého královstvíčka, do malého zahradního domečku, kde má skryté svoje oblečení a líčidla. Monika je transvestita. To všechno a ještě spoustu dalšího jsem se dozvěděla, co ji znám. Máme i stejnou výšku a velikost nohy, tak si půjčujeme oblečení a lodičky. Monika je narozdíl ode mne nosí ráda. Taky by si k smrti ráda oholila nohy, ale má strach, co by na to řekla manželka, která do nedávna nic netušila a i teď ví jen pramálo.
Monika vůbec ráda dělá takové ty ženské drobnosti, které čarodějky obvykle ignorují. Umí se určitě nalíčit líp než já, dokonce si u toho ani nepomaluje duhovku řasenkou. Je to prostě fajn baba, co se o sebe umí starat. Občas se setkáváme, někam zajdeme a pokecáme. Ale vždy přišla "v civilu", ne "na krásno", jak se mezi transvestity říká. Až donedávna.
Už předtím mi Moni vyprávěla, že se sdružuje s ostatníma holkama v "Sekci", jak si říkají. Prý to nejen názvem připomíná seriál Brutální Nikita. V mnoha případech transvestité svůj druhý život jako opačné pohlaví tají a často jim to velmi komplikuje život. Moni mě dokonce seznámila s "šéfkou" celé organizace, Vlastou. Jinak je to vcelku fešný chlapík, na kterého nemůžete koukat dlouho bez následné bolesti za krkem. Zašli jsme tenkrát někam do baru na hruškový džus (to prý s holkama pijí vždycky).
Když se ti dva (nebo ty dvě?) bavilyiyiy (?), připadala jsem si jako naprostý idiot. Asi bych se o sebe měla fakt líp starat, nosím takový nic moc hadry, nelíčím se skoro vůbec a nevím, jak se správně holí nohy. O vytrhávání obočí ani nemluvím, ty dvě byly víc ženské než já. Ale během rozhovoru zase několikrát přešlo téma na "mužské záležitosti" jako webové stránky, to jsem se chytala víc a hned jsem si připadala jako mezi chlapy, kteří pro nějaké to "vole" nejdou daleko.
Dozvěděla jsem se, že se "transky" (doufám, že toto označení nikoho neurazí, ale děvčata ho sama použila) ze Sekce se občas scházejí v klubu Klavír. Prý tam moc nezapadají, protože je to gay-club a ony jsou holky a navíc NA holky. Ale personál je prý tolerantní, a tak tam chodí. Nechápala jsem, proč by někdo neměl být tolerantní, ale jak jsem se dozvěděla, i vůči transvestitům jsou lidé mnohdy zlí a nesmyslně posměšní. A tak se stalo, že jsem jako jedna z tolerantní menšiny obyvatelstva byla Mončou, mojí v té době nejlepší kamarádkou, pozvána na jeden takový sraz. Původně se měl konat v Klavíru, ale ten zavřeli. (Monika se smála, že tam prý bylo moc teplo, což mi přišlo trochu absurdní, ani Monča není bez drobných jedovatostí vůči jiným menšinám... Ale nemyslela to zle.)
Tak jsme šly do klubu B, který je pro lesbičky. Holky pořád prohlašovaly, že jsou slečny a na slečny, tak je vše v pořádku. Dorazila jsem do blízkosti klubu, ale nemohla určit jeho přesnou alokaci, a tak mi Moni vyšla v ústrety, doprovázena kámoškou Francis. Protože jsem Monču viděla poprvé v celé její parádě, spadla mi čelist. Nejenže se líp oblíká a líčí, ona má i hezčí nohy!!! A Franciska mi úplně vyrazila dech. Měla figurku jak ze žurnálu, co bych za to dala! Když moje kanady duněly o chodník v doprovodu dvojího klapotu podpatků, měla jsem jistý pocit méněcennosti. V klubu mě čekalo další překvapení. Vlastička, ten pěkný ramenatý chlapík, byla fakt kočka k nakousnutí, jen v botech na podpatku dosahovala nebeských výšin. Kdyby šla po ulici, určitě se za ní ohlédne 96 % chlapů. Ti ostatní, jen kdyby věděli, že to není tak docela Vlastička. Pak se tam vyskytovaly ještě Šárka a Kelly v civilu. Pak pár příznivců jako já, Vlkouš (osobně ho považuji za hackera) a Petr a pak ještě nějaká dívčina, se kterou jsem se nestihla seznámit.
A zábava se začala rozjíždět. Ke stolu kousek od nás si sedla skupinka děvčat, které nebylo těžké identifikovat jako lesbičky. Zprvu se jen decentně omakávaly, ale po několika vínkách už po sobě celkem odvážně tlapkaly. Naše (v tomto klubu dost menšinová) skupinka se chvilkami přemisťovala na parket a pařila pod odborným vedením DJ Vlkouše, chvilkami posedávala kolem neustále doutnající Vlasty (hulí jak fabrika, ale vypadá s cigaretou dobře) a popíjela. Petr si dal jakýsi drink pro odvážlivce. Nějaké krémové pití (takovej ten sladkej tlamolep) zalité absinthem (to zelené pití mi ještě dnes působí kopřivku!). Celé se to zapálí a vyžahne brčkem. Osobně bych to nezkoušela, ale vypadá to impozantně. Petr tam byl jediný, kdo se mohl Vlastě podívat téměř zpříma do očí a tak spolu na parketu předváděli odvážné kreace. Francis tančila s lehkostí víly a s výrazem nesmělého děvčete na první diskotéce. Jak se později ukázalo, tato taktika velmi přitahovala ostatní osazenstvo klubu a Francis se stala populární postavičkou, což přispělo k mezimenšinové družbě. Monika vytrvale odmítala tančit (mno, vlastně pařit, s tancem to moc společného nemělo) a osedávala s Kelly nad pitím. Trochu mě to mrzelo, ale Šárka s Petrem mě neustále lákali a tak jsem s Moni vlastně ani moc nepodrbala. Ale později jsme si to vynahradily, protože Monča nešetří peníze svého zaměstnavatele a volá mi běžně i čtvrt hodinky, a tak drbeme telefonicky. Většinu tanců jsme byli rozptýleni po miniparketu, ale ploužáky vypadaly velmi zajímavě. Všichni jsme si stoupli do kroužku (nemohla jsem nepostřehnout, že Petr a Šárka se vmáčkli vždycky co nejblíž ke mně) a objali se. Tanec to byl velmi kolektivní, ale přátelský a skvěle jsme se při něm vyblbli. Nejednou se stalo, že někdo sáhl na zadnici někomu úplně jinému než původně zamýšlel. Obzvláště Vlkouš se smál od ufa k ufu.
Zábava v klubu se celkově rozjížděla, všichni se chovali (a zejména chovaly) mile a já si říkala, proč se musejí ti milí lidičkové separovat od ostatních. Jediná chvíle, kdy mi krapet zatrnulo, nastala, když vešla přítelkyně jednoho exmilence a zadívala se na mě. Je ze stejného města jako já, zná mě od vidění a kdyby věděla... Ale ona teď čučela na mě a mně pomalu docházelo, že v lesbi klubu jsem potenciální zájemkyně už tím, že se na někoho dívám. To už by bylo trochu moc a já nejsem žádná rozvracečka vztahů. A tak jsem se všelijak kroutila, až se mi povedlo dostat ji ze svého zorného pole. Ona se tam pak dala do řeči s nějakou dívkou, která se nakonec samou opilostí skácela nazad i s barovou stoličkou. A nebyla zdaleka jediná opilá v podniku. Ale nikdo nebyl příliš nalitý, všichni byli mile cinklí. Bohužel jsem musela brzy (asi kolem půlnoci, myslím) vyrazit k domovu, takže fajn večer skončil. A můj závěr z celé akce? Brzy půjdu zas, je to fajn parta. A možná bych se sebou měla něco udělat, vypadám nemožně a jsem líná si holit nohy, prostě o sebe nepečuju. Taky se neumím kloudně namalovat a vůbec...
Měla jsem ze svých nových přátel dobrý pocit, ale dnes mi ho zkazila moje teta. Jako vždy jsem se vezla s bratranci do Prahy a ona řídila. Spíš bratrancům než jí jsem vykládala, jak mě byla tuhle Monča navštívit a jak jí to seklo a teta se najednou ozvala od volantu: "A tví rodiče vědí o těch Tvejch aktivitách?" V životě jsem neslyšela tolik nenávisti v jedné větě a v tu chvíli se mi zvedl žaludek. Nechápala jsem, co jí vadí na tom, že mám kamarádku, co je na tom tak špatného... Mí rodiče o tom samozřejmě vědí, vyprávím jim o Monice co chvíli, taky mi co chvíli volá a oni sedí a poslouchají, jak klábosím. A nevidí na tom nic špatného. Ale asi jsem byla vychována v utopii. Existují i lidé, kteří si v hlavě neumějí srovnat, že každý je nějaký a když oni sami chtějí, aby je ostatní tolerovali, musejí taky tolerovat. Moje teta je kapánek snob a v mnoha ohledech se mi zdá podivínská, ale toleruji ji. Proč ona nemůže tolerovat moji kamarádku? Došlo mi, že nemá cenu ji přesvědčovat, že Monika je moc fajn a není žádný úchyl. Jediné, co můžu se svou intolerantní tetou udělat, je, že ji budu litovat. A všem doporučuji to samé. Až na vás nebo vaše kamarády bude někdo koukat přes prsty, řekněte mu, že ho litujete. Je to ubožák.
