Masaru
Masaru je androgynní female-to-male transgender, navíc pravděpodobně homosexuální. Touží po hormonální léčbě i operacích. Nesoulad se svou anatomií cítil do 6 let a až v 21 letech si uvědomil, co s ním není v pořádku, když sledoval televizní pořad, v němž vystoupil transsexuální člověk. Poté si sehnal knihy s touto tematikou a setkal se se členy FtM Nippon (sdružení japonských FtM). „Kdybych je nepotkal, možná bych spáchal sebevraždu. Toužil jsem zmizet pryč od všeho utrpení. Zemřít jako žena bylo pro mě ale nepřípustné, takže sebevražda přestala být aktuální. Namísto toho jsem začal propadat melancholii a toužil se ztratit z povrchu zemského.."

Masaru přišel o matku, když mu bylo 17 let. Žije s otcem a starším bratrem, ale nemají pro jeho stav mnoho pochopení. S prarodiči to je podobné: „Prarodiče to vůbec nechápou a berou mě pořád jako holku. Ještě že od sebe bydlíme tak daleko! Jsem moc rád, že se s nima nemusím vidět.."

Když byl Masaru v posledním ročníku střední školy, měl nepříjemný incident v gay baru kvůli názorům na ženy, muže a lidi mimo tyto dvě kategorie. Svěřil se své (již starší) učitelce, že je FtM transgender: „Přijala to nečekaně snadno. Vlídným hlasem prohlásila, že je to jen menšinová skupina, nic divného. Byl jsem moc rád.. Přestože to tak nutně nemusí být, cítím, že ženy mají méně předsudků ohledně sexuálních menšin než muži. Myslím, že mužská netolerance k těmto menšinám a k genderové svobodě úzce souvisí s mužskou nadvládou ve společnosti."

„Není moc lidí, kteří nám rozumějí. Je to těžké, i když někdo s pochopením se najde i mezi běžnými lidmi. Předsudky, které já a mně podobní posloucháme, znějí například takto: „Toužíš po něčem takovém jen proto, že jsi ještě nespala s mužem." „Narodila ses přece jako holka – a co rození dětí?" „Člověk by měl užívat toho pohlaví, se kterým se narodil." „Přestože to chceš udělat, stejně nemůžeš; muž má být mužem a žena ženou." „Odporuje to zdravému rozumu. Měla bys s láskou přijmout pohlaví, se kterým ses narodila." „Je to rouhání, sexuální perverze, něco nenormálního…" Představa GID jako něčeho divného má hluboké kořeny. I když předsudků ubývá, situace je stále neutěšená, mezi lidmi neexistuje rozlišování mezi genderem a pohlavím."

Setkání s odborníkem přineslo další zklamání. Již 5let fungující poradce pro GID, učitel klinické psychologie, kterému byl Masaru přidělen, prohlásil: „Když chceš být mužem, tak maskulinním!" „Jako by nebyli i feminní muži!", oponuje Masaru. Jejich setkání skončilo poté, co poradce – odborník(?!) prohlásil: „Chudáci tvoji rodiče, mít takovou divnou dceru!" „V Japonsku je málo dobrých poradců. Dokonce i doktor „K.", psychiatr ze Saitamské nemocnice, schvaluje pouze typické GID a homosexuálními GID pohrdá. Vážně, nekecám! I psychiatr je takhle konzervativní?! Ztrácím naději. Genderová identita a sexuální orientace jsou přece něco odlišného!"

„Dostal jsem radu, abych si našel poradce, který mi bude rozumět. Není to ale pravděpodobné.." Jediným, pro Masaruho těžko přijatelným, řešením se tedy zatím zdá být tato praktická rada: „Pokud chceš rychle získat diagnózu, je nejjednodušší prostě lhát."