Přesto není otázka zařazení transsexuality zdaleka tak jednoduchá, jak by se z výše uvedeného mohlo zdát. Především zde nejde o to, že by docházelo k léčbě či zásadní změně transsexuální identity. Ta je podle všeho nejméně tak rezistentní vůči lékařské intervenci jako u homosexuality.

Terapie se naopak orientuje na přizpůsobení se této identitě a to i tehdy, kdy jejím závěrem není hormonální léčba či SRS. V podstatě lze tedy říci, že transsexuální identita je sama o sobě neméně normální variantou self než homosexuální identita, problém je však v narušení vztahu psyché-sóma a tím podmíněných poruch sociálního přizpůsobení.

Taková úvaha může někomu znít jako slovní ekvilibristika, která povahu transsexuality spíše zamlžuje, neboť jde o poruchu diagnostikovanou výhradně na základě psychologických vodítek. Věc však není zdaleka tak jednoduchá. Především existují dobře podložené domněnky o biologickém původu transsexuality a také SRS je nepochybně sofistikovaným zásahem moderní medicíny, který jinak nemá v současné terapii duševních poruch ekvivalent. Z těchto důvodů se občas objevují hlasy navrhující klasifikovat transsexualitu jako somatickou poruchu.

Vzhledem k faktu, že u intersexuálů se provádí často velmi podobné lékařské intervence a také psychologické problémy jsou s transsexualitou do značné míry srovnatelné, není taková úvaha zdaleka nesmyslná. Problémem však bude kromě konzervativismu somatických lékařů zejména skutečnost, že nejsou stále nalezeny žádné kauzálně působící biologické faktory ani žádný jasný biologický marker. Domnívám se, že dokud nebude podobný důkaz biologického původu transsexualismu, potud se bude podobná změna v nozologické klasifikaci jen těžko prosazovat.