Zuger (1978) nalezl ve vzorku 16 dospělých s historií GID v dětství 8 homosexuálů, 2 pravděpodobné homosexuály, jednoho transsexuála, jednoho transvestitu, 2 heterosexuály a u dvou byl výstup nejasný; naopak Lebowitz (1972) nalezl ve vzorku osmi osob s historií GID v dětství pouze dva homosexuály, zatímco u ostatních předpokládal heterosexuální orientaci. Money a Russo (1979) nalezli ve vzorku devíti osob pět homosexuálů identifikovaných na základě interview a u dalších čtyř homosexuální orientaci předpokládal na základě informací z jejich okolí. Sám Davenport (1986) ve svém výzkumu deseti chlapců s GID zjistil homosexualitu u dvou z nich, transsexualitu u jednoho z nich, heterosexualitu u čtyř z nich a u tří byl výsledek nejasný. Rozpětí zjištěných výsledku je tedy značné, avšak zdá se, že homosexuální sexuální orientace je nejčastějším vyústěním GID v dětství. Což je fakt, který je potvrzen i retrospektivními výzkumy dětství homosexuálů, které ukazují u významné části z nich cross-genderové chování v dětství (Procházka, Weiss 1998, Singh a kol. 1999). Tato skutečnost je důvodem zájmu gay aktivistů o tuto oblast. Jak mnozí namítají, je nelogické, aby homosexualita byla normální variantou lidského chování a GID u dětí, která je jejím prekurzorem by mělo zůstat patologií. Domnívám se, že s tímto názorem lze souhlasit.
Vynětí GID u dětí z psychopatologických klasifikací by napomohlo destigmatizaci těchto
dětí a přitom by nebylo nijak na zábranu intervenci v případě problémů vyplývajících z
takové identity. GID u dětí nemusí být patologií, aby mohli psychologové pomáhat řešit
problémy s přizpůsobením a následné deprese nemluvě o tom, že MKN 10 poskytuje řadu
zajímavých Z kódů jako jsou například Z60 Problémy spojené se sociálním prostředím
(zvláště Z60.5 Je terčem odmítavé diskriminace nebo persekuce či Z63 Problémy spojené s
primární podpůrnou skupinou, včetně rodinného prostředí) (Smolík 2002, s.48-52).
|